Paní docentka Petráňová patří mezi špičkové odborníky v národním i mezinárodním měřítku v oblasti historické etnologie. Je spoluautorkou díla „Dějiny hmotné kultury I–II“ (Praha 1985, 1997), autorkou řady studií a tří alternativních učebnic dějepisu. Odborný zájem o ikonografii a sémiotiku realizovala v monografii „Domovní znamení staré Prahy“ (1988, 1991, 2008). Má významný redakční i autorský podíl na třísvazkovém encyklopedickém díle „Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska“ (2007). Dlouhodobě se podílela na vydávání vědecké revue „Český lid“, ústředního časopisu pro etnologii a tradiční kulturu. V letech 1993–2006 byla členkou Akademického sněmu AV ČR. Od roku 1997 do roku 2005 pracovala L. Petráňová v Akademické radě AV ČR, v letech 2001–2005 působila jako místopředsedkyně AV ČR odpovědná za koncepční a vědecko-organizační otázky sekce pro humanitní a společenské vědy. Od roku 2005 je členkou Vědecké rady AV ČR. Působí na UK i na UJEP.
V roce 2011 obdržela významné ocenění Akademie věd, Čestnou medaili De scientia et humanitate optime meritis, oceněním od francouzské vlády – za zásluhy ve vzdělání, vědě a kultuře – bylo pasování rytířkou Řádu akademických palem (Ordre des Palmes academiques).
Ivana Laiblová Kadlecová (dále ILK): Úvodem bych ráda doplnila ještě jedno ocenění, v roce 2017 ses stala Blanickou rytířkou.
Lydie Petráňová (dále LP): Udělování řádu Blanických rytířů je krásná, asi dvacetiletá tradice vlašimských ochránců přírody spojená s mýtickým Blaníkem a pověstí, podle které na Velký pátek v hodině Kristovy smrti země otevírá skryté poklady. A tak každoročně na Velký pátek odpoledne vlašimští v prostorách Muzea Podblanicka pasují na rytíře porotou vybrané tři osoby, které se nejrůznějším způsobem zasloužily o region. Učitele, muzikanty, kronikáře, výtvarníky a podobně. Já jsem dlouhodobě spolueditovala Sborník vlastivědných prací z Podblanicka a jsem autorkou řady místopisných studií.
ILK: Proč ses zaměřila právě na Podblanicko?
LP: Začalo to setkáním s paní Marií Kovářovou[2]. Byla to etnografka z Okresního muzea v Benešově, která spolupracovala s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV na plošných průzkumech vybraných jevů lidové kultury pro chystané mapové zpracování. Mimochodem, v Čechách k realizaci nikdy nedošlo, zatímco Slováci vydali v roce 1990 Etnografický atlas Slovenska, na kterém odborně vyrostla celá generace etnografů. Slovensko rozdělili pomyslnou výzkumnou sítí na „čtverce“, v nichž podle zadaných instrukcí prováděli šetření mladí badatelé. Údaje se poté mapově zpracovávaly, což byla práce náročná a zdlouhavá, ale vyplatila se. U nás v Čechách se na takovém díle pracovalo také, ale ne souvisle. Profesor Antonín Robek[3], který byl absolutním vládcem oboru jak v ČSAV, tak na UK, sám systematicky nepracoval a nedovedl k tomu vést ani své podřízené. Po revoluci, už jako Etnologický ústav AV ČR, jsme vydali Národopisnou encyklopedii Čech, Moravy a Slezska (2007)[4] jako završení badatelského úsilí několika generací a já se domnívám, že se to v mezích možností podařilo. Komplexní Národopisný atlas nevznikl a už nevznikne, protože spousta jevů tradiční kultury zanikla a mapovat něco na základě muzejních sbírek je ošidné. Mapovatelné jevy vydáváme v sešitech.
ILK: Jak je to vlastně s názvem oboru, jednou národopis, jindy etnografie, folkloristika?
LP: Počátkem padesátých let byl termín národopis po sovětském vzoru nahrazen oborovým názvem etnografie a folkloristika (deklarováno jako jediný správný název). Ve světě, podle jednotlivých škol a metodických změření se užívá různých názvů. V Německu Volkskunde a Völkerkunde, v románské oblasti ethnologie, v angloamerickém prostředí jako kulturní antropologie nebo sociální antropologie. Po 90. roce a po dlouhých diskusích jsme prosadili název etnologie, což je pro evropský prostor nejpřípadnější. Evropská etnologie může nahlížet do genese kulturních jevů i prostřednictvím písemných historických dokladů, což antropologové při výzkumu přírodních národů nemohou, jsou odkázáni na dešifrování mytologie. Ale zpátky na Podblanicko. Marie Kovářová mapovala v regionu například svatební zvyky, dosud živou funkci družbů, sváteční pečivo, zvyky při narození dítěte aj.
Publikovala v Podblanickém sborníku a část práce odevzdala do ÚEF. Po jejím odchodu už muzeum etnografa nemělo a tak jsem v její práci pokračovala já. Před 30 lety to byl stále ještě úžasný terén, ač poblíž hlavního města, nebo snad právě proto, dalo se tu podchytit hodně jevů lidové kultury, některé přetrvávají nebo znovuožívají. Region má výrazná kulturní specifika a právem pasuje vlastní rytíře. Dostávají každý „svého“ rytíře umělecky vyvedeného, a to za asistence živého rytíře v historickém brnění. Obřad v zámecké síni je vždycky radostný, vtipný a důstojný. Doma máme sošky dvě: manžel Josef[5] obdržel roku 2002 hromotluka z pískovce, můj rytíř je jaksi duchovnější, štíhlý, kovaný a stojí na originálním šutru z Blaníku.
ILK: A kromě studia lidových zvyků je Podblanicko taky kus Tvého života.
LP: Dětství jsem prožila na Poděbradsku, v úplně jiném kulturním milieu. Samozřejmě, byla to léta pod psa, což jsem i jako dítě vnímala, především násilné združstevňování. Ale lidé tu byli jaksi činorodější, podnikavější, velkorysejší. Snad to bylo dáno úrodností půdy v Polabí, snad historickou tradicí. Zdejší statky po staletí patřily přímo královské komoře, což v dobrém ovlivnilo i život poddaných. Například můj pra-pra-pradědeček (asi 16 generací nazpátek) Mendelík, řečený Nežerka a jeho příbuzní byli kdysi obžalováni z čarodějnictví, ze závisti samozřejmě. Ti z obžalovaných, kteří podléhali šlechtické vrchnosti, byli bez dlouhých cavyků upáleni. Nežerka byl sice mučen a dlouho vězněn, ale jako poddaný královské komory se odvolával a nakonec přežil a zplodil mou pra-pra-prababičku (těch 16 generací nazpět). Život pod Oškobrhem na Poděbradsku byl zkrátka jiný, svobodnější a bohatší než život pod Blaníkem, v krajině sic půvabné na pohled, ale svírané chudobou. Ta poznamenala i povahu lidí, alespoň je to můj dojem.
ILK: Kdy ses přesunula z Poděbradska do Podblanicka?
LP: Dostala jsem se tam jako pětadvacetiletá novomanželka a byl to pro mne kulturní šok.
Matka mé tchýně byla válečná vdova z první světové války a žila z „trafiky“. Jednou týdně vzala krosnu a putovala do Votic nafasovat zásoby – tabák a cigarety. V předsíni domku měla almaru, z níž prodávala. Dlouho jsem nechápala, proč mi lidé říkají „ta mladá z trafiky“.
Pak jsem tu nechala většinu svého života. Krajina, kterou lidé považují za romantickou a mýtickou, byla ještě v 60. letech úžasně chudá a zaostalá. Shnilé tyčkové ploty, močka tekoucí ulicí, kopřivy do pasu, zaplevelená pole. Soukromé hospodaření už nefungovalo a JZD ještě nefungovalo. Meze byly rozorané a jezeďáci počali orat těžkými pluhy, tedy do větší hloubky, než se tu oralo po staletí. Vyorávali samé kamení. Udřené a zamračené sousedky po ránu usedly na „babosed“, traktorista je vyvezl na pole a ony tam celé dny sbíraly a v kbelících odnášely kámen. Byl to uzavřený svět, který mne dlouho nepřijal za svou, a nedivím se. Dneska to zpětně vnímám jako vliv přírody a historické tradice. Zdejší prostředí stejně vnímal i spisovatel Karel Nový a popsal v trilogii Železný kruh.
ILK: Ale kromě tvrdého života jsi potkala i živé tradice…
LP: Výzkum tradic je stále téma mému srdci blízké. Přišla jsem na Podblanicko odjinud, byla jsem „jiná“ a vnímala jsem to, co zdejší nikoliv: odlišnosti subdialektu, v rodinných i společenských zvycích. Narazila jsem na tradice živé, provozované s radostí, nikoliv narežírované. V době, kdy jsem byla doma s dětmi, jsem měla mnoho příležitostí k poznávání zvyků a tradic, trávili jsme tu víkendy i prázdniny.
ILK: Třeba svatby?
LP: Krásné téma.[6] Nejvýznamnější postavou svatby byl družba. Polyfunkční organizátor svateb od námluv, sumírování smluv až po průběh celé svatby. Na Podblanicku jich bylo několik, s panem Křížkem jsem se docela několika tradičních svateb zúčastnila. Obvykle se většina svateb odehrála v hospodě, protože v 60.–80. letech nebylo v domácnostech dost místa pro tolik lidí, kolik se sezvávalo. Družba organizoval i pokrmy, musela být slepičí nudlová polívka, zastihla jsem i pečení koláčů. Nesměl chybět velký koláč vočepák, který družba na konci obřadu krájel. Znamenalo to, že nevěsta je definitivně převedena do stavu vdaných žen. Dříve se přitom nasazoval nevěstě čepec, časem zůstal jen symbolický koláč, který dnes supluje dort.
ILK: Brzy bude sv. Jana Křtitele.
LP: Nikdo nemůže pochybovat, že v tu dobu už je léto v plném proudu. Lidé odpradávna vnímali roční cyklus jako střídání zimního a letního půlročí a zimy se obávali.[7] Národopisci popisují mnohé zvyky a obyčeje, doprovázené písněmi slovesnými útvary, které souvisejí se snahou přivolat a udržet teplo, vláhu, úrodu. Začínalo to už Velikonocemi, pak přišlo na řadu stavění májí. Na sv. Jana léto vrcholilo. Pálily se svatojánské ohně, sbíraly léčivé byliny, dívky hledaly zlaté kapradí, hospodyně vyráběly ozdobu – svatojánskou postýlku. Dodnes ji strojí ve Vysokém nad Jizerou. Žena nastele do nádoby devatero kvítí, a do toho vloží ozdoby, třeba i svaté obrázky z pouti, a to celé vystaví nebo dá za okno.
ILK: Jak to bylo se stavěním májek?
LP: Výpravy do lesa a stavění májek zpravidla plynule navázaly na pálení čarodějnic. Na 1. máje zrána stával stromek u každého stavení, kde měli dívku na vdávání. Věnec na májce zavěšený symbolizoval její nevinnost a veřejné přiznání se k májce bylo určitou formou zásnub. Májky před domy zůstaly stát zpravidla do konce měsíce máje. Velké obecní máje se dochovaly déle než privátní májky stavěné jednotlivým děvčatům a obklopily je nové zvyky. Bylo to soupeření o nejvyšší a nejzdobnější máj, o nejzdařilejší májovou zábavu a snaha pokořit rivaly ze sousedních vsí pokácením nebo zcizením máje. Obecní máje a slavnosti prožívají znovuoživení, jen současní stavitelé nesekají strom v potu tváře a nenosí máj na ramenou, ale mají motorové pily a traktory.
ILK: Léto je obdobím poutí a posvícení. Mně zůstává z dětství vzpomínka na pouť s babičkou do Svatoňovic, kde jsem dostala k obědu párek, a také z posvícení ve Stračovské Lhotě, kde jsem musela já, dítě z města, podojit kozu. To aby všichni viděli, jak mne ta koza kopne. Taky že kopla. Ale podojila jsem.
LP: V letním období s krátkými nocemi a dlouhými dny a s teplým vlídným počasím se lidé vydávali na pouti.[8] Ve středověkém čase znamenala pouť určité pokání. Svízele putování ke svatému obrazu, soše, zázračnému prameni apod. bylo jakousi obětí těla, tím člověk činil pokání. Na poutním místě učinil ještě další oběť, zakoupil svíčku, věnoval minci nebo jiný dárek kostelu nebo správci objektu. Vysloužil si tak odpuštění hříchu a mohl svým blízkým zprostředkovat boží milost tím, že jim z pouti přinesl nějakou svatostku, „dotýkaný“ předmět například. Ve středověku konali velcí hříšníci individuální kajícné pouti do Svaté země. V barokní době se rozmohly kolektivní pouti, organizované farnostmi. Farníci se společně vydávali na pouť, v procesí nesli korouhve, předzpěvák řídil společné zpívání písní, většinou mariánských. Z různých míst putovali blíž nebo dál, podle zvyklostí. V Čechách bylo poutních míst mnoho, některá dnes zažívají renesanci (Svatá Hora u Příbrami, Svatý Kopeček u Olomouce). Mnohá místa souvisejí s barokní jezuitskou kulturou.
ILK: A bylo vždy podmínkou putovat daleko?
LP: Taky byly poutě místní. Každý kostel byl zasvěcen některému světci a podle zasvěcení se slavila pouť k jeho svátku. Na místní pouti bývala slavnostnější bohoslužba, přijeli sezvaní hosté a hlavně „světští“ s pouťovými atrakcemi a pouťovým zbožím. Poutní sezóna trvala od května do září, pak už se dny krátily. V období úmorné dřiny při senosečích a žních se lidé tím víc těšili na trochu povyražení a zábavy. K té patřily tancovačky i dárky z pouti, dětem perníkové figurky. Pouti nepřímo souvisí i s pradávnými přírodními kulty.
ILK: Jak to bylo s posvícením?
LP: V 19. století se začínaly míchat poutě s posvíceními. Poutě se řídí jménem světce – patrona kostela, posvícení se řídilo posvěcením vlastní stavby (kostela, kaple, kapličky). Většinou stavby končívají na podzim, posvícení tedy směřují k podzimu. Přesný pořádek se těžko dohledá, časem se měnily termíny i artefakty. Posvícení souvisí s přípravami na zimu, kdy se redukuje počet domácího dobytka a dělají se zásoby potravin. Posvícení, na Moravě přímo zvaná hody, bývala dvoudenní (zlatá neděle a zlaté pondělí), ale i vícedenní, s dojídáním zbytků o týden později při mladém posvícení. Posvícení se slavívala i ve městech, ale už v 16. století se zdaleka nevyrovnala posvícení selským. Dočasná hojnost tu zaváněla nezřídka furiantstvím a plýtváním potravinami, což ve městě nebylo myslitelné. Byla mouka z nové sklizně, dozrálá zelenina a ovoce, vypasená husí hejna hospodyně redukovaly na chovný pár a ostatní kusy končily na pekáčích. Sedláci si výjimečně dopřávali i lahůdky nakoupené ve městě, jako kávu nebo víno.
Na svatého Martina bývala slavná posvícení, neboť obvykle skončila služba čeledi. Čeledíni pobrali odměnu za celoroční službu, což náležitě oslavili posvícenským flámem – „martinkováním“. Selská posvícení se rozmohla co do počtu i rozsahu, až za císaře Josefa II. c. k. úřady rozhodly učinit nehospodárnému plýtvání časem i potravinami přítrž a vyhlásily jediné „císařské posvícení“, svatohavelské – sv. Havel má svátek 16. října. Nepodařilo se. Lidé si tradiční posvícení podrželi, navzájem se po celý podzim navštěvovali – a císařské slavili navíc. Taky muzikantům to vyhovovalo.
ILK: V letošním horkém létě patrně padnou všechna pravidla, sklizně mohou skončit dřív, než začnou. Obávám se, že příroda se za ta sucha a vedra bude mstít. Jak to bývalo se žněmi a dožínkami?
LP: Žňové práce byly úmorné, ale bylo by mylné si představovat, že je naši předkové konali s nechutí. Chvíle odpočinku prokládali zpěvem, máme dochovány zápisy originálních písniček a popěvků. Chuť do práce pozvedali i žerty, nezřídka i krutými, zejména tam, kde pracovali ve větším kolektivu. Chytali pocestné, svazovali je povřísly a žádali výkupné na pivo. Bylo vedro, prach, žízeň, namožená záda, poškrábaná kůže od osin, obtížný hmyz. Je snadné pak pochopit, jakou úlevou pro hospodáře, žence, sekáče, vazačky i podavače znamenal den, kdy bylo v polích dokonáno a vypukly dožínky, obžinky. Dožínky byly zvykem celoevropským s různým průběhem, všude bylo zvykem pohostit žence koláči, pečení a pivem. Všichni ale věděli, že si jen krátce vydechnou, neboť vzápětí vezmou do ruky cepy a budou mlátit.
ILK: Závěrem bych ráda demonstrovala vývoj zvyků na Tvém příkladu. Jednou jsem u Tebe na návštěvě v Ouběnicích míchala povidla, skvělá švestková povidla – v pekáči v elektrické troubě. Některé zvyky se holt časem nutně zindustrializovaly…
Na polích sklizeno a zásoby připraveny, nastane zimní půlročí. Ten čas mezi švestkami a Velikonocemi je zase plný zvyků, o kterých bychom si mohly povídat pro některé z dalších vydání Informací.
Děkuji za Tvé vyprávění i čas, bylo to milé setkání.
[1] Ocenění Blanický rytíř. Portál českého svazu ochránců přírody Vlašim © 2018. Dostupné z: http://www.blanickyrytir.cz/cs/988-oceneni-blanicky-rytir
[2] Petráňová, Lydia. Marie Kovářová a výzkum tradičních svateb na Podblanicku. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. 2010, roč. 50, č. 2, s. 271-284, 457. ISSN 0487-5648.
[3] Antonín Robek (1931–2008); historik, etnograf, profesor FF UK, ředitel Ústavu pro entografii a folkloristiku ČSAV (1972–1990).
[4] Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. ISBN 978-80-204-1711-4
Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. A-N. ISBN 978-80-204-1712-1
Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. O-Ž. ISBN 978-80-204-1713-8
[5] Prof. Josef Petráň (23. srpna 1930 Ouběnice – 3. prosince 2017) byl český vysokoškolský učitel a historik, zaměřující se na 16.–18. století
[6] Petráňová, Lydia. Nevěsta a ženich koupili si kožich. České země a okolí. In: Jiroušková, J. ed. Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 13–45. Mythologie. ISBN 978-80-7106-229-5.
[7] Petráňová, Lydia. Kalendářní cyklus. In: Krist, J. ed. Malý etnologický slovník. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2011, s. 40–41. ISBN 978-80-87261-70-5.
[8] Petráňová, Lydia. Dárek z pouti. Poutní a pouťové umění. [Recenze]. Český lid, Etnologický časopis. 2010, roč. 97, č. 4, s. 426–428. ISSN 0009-0794. [Orig.: Kafka, L. Dárek z pouti. Poutní a pouťové umění. Praha, 2009. 295 s].