Lenka Veselá, vedoucí Centra pro výzkum knižní kultury Knihovny Akademie věd ČR, převzala 11. května Medaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách. Ocenění jí předal předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek během slavnostního ceremoniálu ve dvoraně Knihovny AV ČR. U této příležitosti s ní Radka Lím Labendz mluvila o jejím profesním směřování, výzkumu knižní kultury i aktuálních projektech.
Lenko, co tě přivedlo ke studiu dějin knižní kultury, bylo jedno určité téma, osobnost nebo historické období, které v tobě tento zájem probudilo?
Ke studiu dějin knižní kultury mě přivedla až práce tady v Knihovně Akademie věd. Původně jsem se chtěla věnovat spíše židovským dějinám. Už během studia na katedře archivnictví a pomocných věd historických mi ale byly blízké předměty zaměřené na středověké rukopisy. Zároveň mě ale vždy přitahovala renesance a raný novověk, tedy 16. a 17. století. Z té doby se dochovalo více pramenů a také mi byli lidé té doby se svým hledáním sebe sama a místa člověka ve světě vnitřně bližší. Možná mě ovlivnilo i prostředí, ve kterém jsem vyrůstala – hodně času jsem totiž trávila v základní umělecké škole v rodném Meziříčí, která sídlila v krásné renesanční budově, bývalé evangelické škole. Tu historickou atmosféru jsem tam asi podvědomě nasála. Když jsem se pak v Knihovně AV ČR dostala ke starým tiskům, všechno se to přirozeně propojilo.
Jiří Pešek profesor z Univerzity Karlovy během slavnostního ceremoniálu předávání Medaile Františka Palackého za zásluhy v historických vědách zmínil, že jsi Knihovně AV ČR zasvětila celý svůj profesní život. Kdy a za jakých okolností jsi do knihovny nastupovala?
Do Knihovny AV ČR jsem přišla už jako dvacetiletá studentka, nejprve brigádně. Tehdejší Knihovědné oddělení se věnovalo především bibliografii cizojazyčných bohemik, a tedy práci se starými tisky. A právě tam jsem se s těmito knihami setkala opravdu zblízka. Velkou roli v tom pro mě sehrála tehdejší vedoucí oddělení dr. Anežka Baďurová, která se mi v prvních letech hodně věnovala. Byla nesmírně zkušená, velkorysá a dokázala člověka přirozeně vtáhnout do světa starých knih – pro mě byla v mnoha ohledech velkou inspirací. Když jsem pak ještě v průběhu studií dostala nabídku trvalého úvazku, neváhala jsem ani minutu.
Které projekty, na kterých ses v knihovně podílela, považuješ za nejdůležitější nebo nejzásadnější? Je nějaká kniha nebo projekt, které pro tebe představovaly zásadní profesní zlom?
Důležitým mezníkem v mém vědeckém směřování byla disertační práce o rožmberské knihovně, která následně vyšla knižně v roce 2005. Bylo to ambiciózní a v závěrečné fázi i velmi vyčerpávající téma, ale právě díky němu jsem si asi poprvé naplno uvědomila, že dokážu zvládnout rozsáhlý výzkum a dovést ho k úspěšnému výsledku.
Pokud jde o kolektivní projekty, za jeden z největších úspěchů považuji Knihovědu.cz, kterou jsme s kolegy dokončili v roce 2020. Pro mě osobně představovala určité završení patnácti let, během nichž jsem vedla Knihovědné oddělení, jehož hlavní náplní byla příprava Bibliografie cizojazyčných bohemik. Právě v tomto projektu jsme bibliografii zpřístupnili v nové podobě, propojili ji s dalšími databázemi a zasadili do širší digitální infrastruktury pro výzkum starší české knižní kultury. Projekt vznikal ve spolupráci s Národní knihovnou ČR, Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a mně v něm připadla role hlavní řešitelky. Těch pět let bylo velmi náročných, ale výsledek za to rozhodně stál. Ve stejnojmenném portálu dnes vedle propojených databází najdeme také elektronickou encyklopedii s tisícem hesel a unikátní mapu české tiskařské produkce, která není jen vizualizací, ale skutečným nástrojem pro vědeckou práci. Těší mě, že projekt získal uznání i v zahraničí. O jeho udržování a další rozvoj se dnes již starají kolegové z Oddělení pro dějiny knihy.
Švédská knižní kořist z českých zemí
Nedávno jsi vydala knihu o švédské knižní kořisti. Můžeš nám přiblížit, jak začal tvůj výzkum českých knih ve Švédsku?
Můj výzkum českých knih ve Švédsku začal vlastně už před více než dvaceti lety, v souvislosti s disertační prací o rožmberské knihovně. Prvním impulsem byla černobílá fotokopie jejího katalogu z počátku 17. století, která se nacházela v našem depozitáři; originál se přitom dochoval ve Stockholmu. Fascinovalo mě, s jakou přesností tehdejší knihovník dokázal knihy katalogizovat a popsat – a navíc šlo téměř o deset tisíc svazků. To byl asi první silný moment, který mě k tématu přivedl. Opakovaně jsem se začala vydávat do Švédska a hledat dochované české knihy z této největší historické knihovny českých zemí. Zpočátku to byla poměrně dobrodružná, a možná i trochu naivní práce – nevěděla jsem přesně, kde se jednotlivé knihy nacházejí ani jak se k nim dostat. Postupně jsem ale získávala kontakty, zkušenosti i materiál a z původního pátrání po rožmberských knihách se stal rozsáhlý výzkum, který dnes zahrnuje tisíce svazků pocházejících z celé knižní kořisti odvezené z českých zemí do Švédska.
Projekt ale knihou nekončí. Jak se ho chystáš rozšířit do budoucna?
Knihou to rozhodně nekončí. Výzkum bude pokračovat už proto, že ve Švédsku je ještě přibližně tisíc knih, které zbývá fyzicky zdokumentovat. Zároveň bych se chtěla více soustředit na dva největší nové objevy, které z dosavadního bádání vyplynuly: knihovnu císaře Ferdinanda III. a jezuitskou knihovnu v Olomouci. Poznatky získané při výzkumu švédské kořisti bych ráda využila také v širším výzkumu rudolfinské knižní kultury, který nyní v knihovně začínáme rozvíjet. A doufám také v nějaký společný projekt se švédskými kolegy.
Velkou novinkou je také nová verze webového portálu věnovaného švédské knižní kořisti. Obsahuje databázi více než 4300 dochovaných knih, včetně fotodokumentace, informací o jejich původních majitelích i o dnešním uložení. Portál je nyní modernější, minimalistický a interaktivní. Umožňuje vyhledávat knihy podle původních vlastníků a knihoven, nabízí různé vizualizace a také na mapách ukazuje putování knih po Evropě. Oproti starší, spíše statické verzi je to podle mě zásadní posun.
Švédská knižní kořist z českých zemí není tvoje první kniha. Jak se při pohledu zpátky měnila témata, kterým ses věnovala, i způsob, jakým k nim přistupuješ?
Vždycky mě lákala nová nebo málo probádaná témata. Důležitým momentem pro mě bylo už to, že mi můj školitel, doc. Hojda, nabídl vydat v přepracované podobě diplomovou práci o obrazu Židů v české literatuře raného novověku. Tam se poprvé propojil můj původní zájem o židovské dějiny s knihovědnou prací, protože jsem už tehdy využívala bibliografii, na níž jsem v knihovně pracovala.
Mým prvním velkým pokusem obsáhnout opravdu rozsáhlé téma byla už zmíněná disertace a knížka o rožmberské knihovně. O deset let později, po dvou mateřských dovolených, jsem napsala knihu o knižní sbírce rakouského šlechtice a intelektuála Hieronyma Becka z Leopoldsdorfu. Právě na ní je asi nejlépe vidět moje nadšení z možnosti rekonstruovat myšlenkový svět člověka prostřednictvím jeho knihovny a knih. Vlastně se i proto považuji především za historičku kulturních dějin. Knihověda je pro mě velmi důležitým východiskem a metodou, ale nikdy jsem nechtěla zůstat jen u popisu knih jako objektů.
V době covidu jsme pak s kolegou Jindřichem Markem začali pracovat na publikaci o rukopisech v knihovnách rudolfinské doby, která by měla v nejbližších měsících vyjít anglicky v nakladatelství Brepols. V tomto případě pro nás bylo důležité klást si nové otázky: jakou funkci tyto rukopisy měly a zda jejich majitelé byli spíše čtenáři, nebo sběratelé.
Na poslední knihu o švédské knižní kořisti z českých zemí jsem se opravdu těšila, protože shrnuje můj mnohaletý výzkum a věděla jsem, že může přinést zcela nové poznatky. Nakonec se ukázala jako velmi náročný projekt, ale doufám, že se mi v ní podařilo alespoň část původních představ naplnit. U všech svých knih se zároveň snažím myslet na to, aby nebyly jen odborně využitelné, ale aby se také dobře četly.
Loni na podzim bylo založeno Centrum pro výzkum knižní kultury, jehož jsi vedoucí. Již jsme o něm ve zpravodaji psali, mohla bys ho přesto čtenářům stručně představit?
Centrum pro výzkum knižní kultury je zatím malé pracoviště – v tuto chvíli jsme v něm tři – ale plány máme poměrně velké. Naším společným tématem je knižní kultura doby Rudolfa II., tedy dějiny knihtisku, knihařských dílen, knižního obchodu i knihoven, a to v širší evropské perspektivě. Zároveň bude každá z nás dál rozvíjet i své vlastní výzkumné téma. Obecně bych ale řekla, že hlavním úkolem centra je posílit základní výzkum přímo v knihovně a vytvořit pro něj stabilnější zázemí.
Kam bys chtěla směřovat výzkum knižní kultury a práci centra v následujících letech?
Centrum zahájilo činnost teprve před několika měsíci, takže jsme opravdu na začátku. Mojí vizí je postupně rozšířit jeho kapacitu a zároveň navázat užší spolupráci s podobně zaměřenými pracovišti v jiných ústavech Akademie věd i na univerzitách, zejména s těmi, která se věnují kulturním dějinám raného novověku.
Pokud jde o samotný výzkum, ráda bych, abychom se jako tým postupně dopracovaly nejen k dílčím studiím a projektům, ale časem také k monografickému zpracování našeho hlavního tématu – tedy rudolfinské knižní kultury. Podle mého názoru je to oblast, která si zaslouží dlouhodobý, soustředěný a zároveň týmově pojatý výzkum.
Jak bys popsala svou současnou roli vedoucí Centra pro výzkum knižní kultury – co všechno tato pozice obnáší?
Moje současná role je pro mě v mnoha ohledech velmi příjemná. Kolegyně Veronika Sladká a Andrea Jelínková jsou samostatné a tvůrčí osobnosti. Užívám si situace, kdy nápady a aktivity vznikají přirozeně ze společné práce a já je mohu spíše podporovat, propojovat a pomáhat jim dát konkrétní směr. Společně pracujeme na shromažďování a zpracování dat, připravujeme projekty, a mimo jiné vydáváme i časopis Knihy a dějiny. Je v tom samozřejmě hodně organizační práce, ale zároveň i velká radost z toho, že se kolem centra vytváří inspirativní prostředí.
Jak se ve tvé práci propojuje vědecký výzkum s manažerskými úkoly?
Je pravda, že kromě vedení Centra pro výzkum knižní kultury jsem také vedoucí Odboru pro výzkum a vývoj v knihovně. Do něj vedle Centra patří Oddělení pro dějiny knihy a také další dvě pracoviště, která už s vědeckým výzkumem přímo nesouvisejí. Moje práce je tedy poměrně pestrá: zahrnuje odborné plánování, vlastní bádání, ale také manažerské a organizační úkoly. Musím si proto velmi pečlivě hlídat čas, který chci věnovat výzkumu. Někdy je to trochu nad lidské síly, zvlášť když dnešní věda neznamená jen samotné bádání, ale také řadu administrativních povinností spojených s projekty, hodnocením nebo institucionálním fungováním. Snažím se ale obě roviny co nejefektivněji propojovat. To, že se mi to zatím daří zvládat, je do značné míry zásluha mých kolegyň a kolegů. Jsou velmi samostatní, zodpovědní a většinu věcí dokážou vyřešit sami. Díky tomu mi zůstává prostor i pro moji vlastní vědeckou práci.
Co je podle tebe dnes největší výzvou při vedení výzkumného týmu v oblasti humanitních věd?
Humanitní vědy se dnes ocitají pod tlakem z více stran. Očekává se od nich špičkový výzkum s mezinárodním přesahem, publikování v cizích jazycích, grantová úspěšnost, popularizace i veřejná viditelnost. Zároveň si ale musí více než dřív obhajovat svůj význam – před politiky, širší veřejností a někdy vlastně už i před studenty. Potýkáme se totiž i s nedostatkem mladých lidí, kteří by se chtěli výzkumu věnovat naplno a dát mu potřebný čas, trpělivost a soustředění. Humanitní vědy podle mě mají velký potenciál společnost oslovit, protože mluví o paměti, kultuře, hodnotách i o tom, jak lidé v různých dobách rozuměli světu kolem sebe.
Při vedení výzkumného týmu proto nejde jen o odborné směřování, ale také o vytváření prostředí, v němž lidé mohou dlouhodobě a soustředěně pracovat. A jsem vděčná současnému vedení knihovny, že se právě takové podmínky snaží vytvářet a že výzkum v našem oboru aktivně podporuje.
Knihy Lenky Veselé jsou k dispozici v Knihovně Akademie věd.