Ptá se Ivana Laiblová Kadlecová
Paní doktorka Markéta Pravdová se narodila v Novém Městě na Moravě, po absolvování gymnázia ve Žďáře nad Sázavou studovala obor český jazyk a literatura – filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a současně Českoslovanskou obchodní akademii Dr. Edvarda Beneše v Praze. V roce 2005 obhájila na Fakultě sociálních věd UK doktorskou disertační práci v oboru mediální studia na téma Globální kultura a reklama. V roce 2015 absolvovala na Business Institutu studijní program MBA Public relations a komunikace.
Její životní dráha je kromě jediné krátké přestávky spojená s Ústavem pro jazyk český AV ČR a posléze s vedením AV ČR, kde působila jako členka Akademické rady. Dlouhodobě se zabývá výzkumem a popularizací současného českého jazyka, teorií a praxí jazykové kultury a jazykovým poradenstvím. Po dvanáct let vedla oddělení jazykové kultury ÚJČ, devět let byla šéfredaktorkou časopisu Naše řeč. Je držitelkou Prémie Otto Wichterle, Čestné medaile Vojtěcha Náprstka za zásluhy v popularizaci vědy a (s kolektivem autorů Internetové jazykové příručky) Medaile MŠMT I. stupně. Mimo řadu jiných funkci je předsedkyní Dozorčí rady KNAV.
Paní doktorko, těší mě, že jste svolila k rozhovoru na téma čeština, protože péče o mateřský jazyk není nikdy dost. Pro tento informační zpravodaj pravidelně přispíval do jazykové rubriky až do roku 2000 pan profesor Kraus; v roce 2013 pak byl zveřejněn ještě jeho rozhovor s dr. Burgetovou, zaznělo tehdy téma elektronické knihy. Moc jsem si pana profesora vážila a měla jsem ho ráda, párkrát jsem s ním měla tu čest se s ním setkat či poobědvat, hned vedle Knihovny v Divadelní kavárně, a byl to pro mě vždycky inspirativní zážitek. A zůstalo to tak doteď, kdy jsem Vás požádala, abyste převzala po panu profesorovi slovo. Tedy, jak se hlídá čeština?
Pan profesor Kraus, kterého jsem zažila jako ředitele ÚJČ a který vedl i mou disertační práci, byl pro mě vždycky úžasná osobnost, autorita, znalec češtiny, rétoriky, zosobněná laskavost a tolerance. Řekla bych, že v lingvistice patřil spíše k tradičnímu křídlu, dbal o kultivaci českého jazyka, citlivě vnímal i jeho vývoj a proměny v čase. Společnost se v posledních letech značně posunula a také výzkum jazyka pokročil, přinesl nové metody a možnosti. Princip ale zůstává: poznávat a pak popsat. Lingvisté jsou tu spíše v roli aktivního pozorovatele, který může určité závěry vyvodit a dát doporučení.
Jak se k takovým doporučením dostane široká veřejnost?
Kromě různých populárně-naučných knih a časopisů vydávaných Ústavem pro jazyk český bych zvláště doporučila jeho webové stránky, kde najdete mnoho užitečných nástrojů. Já osobně se od začátku podílela na tvorbě Internetové jazykové příručky, k dispozici jsou však i různé databáze a slovníky, jako například Český jazykový atlas, Vokabulář webový či aktuálně budovaný Akademický slovník současné češtiny.
Pracujete i na jazykových korektorech? Dá se na ně spolehnout?
Před pár roky jsem spolupracovala na vzniku webového korektoru Opravidlo.cz. Obecně se dá říci, že jazykové korektory jsou moderní a relativně spolehlivé nástroje, které dokážou vyhledat pravopisné, gramatické nebo stylistické chyby a překlepy, upozornit na ně, nebo je i automaticky opravit. Další zajímavou službou jsou našeptávače, byť někdy trochu zavádějí. Ne vždy totiž pochopí, co jsme původně zamýšleli. Stroje se samozřejmě postupně opakovanými úkony učí, ale je otázka, zda se naučí i pochopit smysl toho, co se učí. Stále je ještě poznat rozdíl mezi strojovými překlady a když text překládá člověk. Samozřejmě, že ty automatické překlady budou stále lepší a časem nahradí spoustu lidské práce. Otázkou je, jak to bude u překladu uměleckých textů, nebo dokonce při tvorbě krásné literatury. To je sám o sobě dost náročný a složitý proces a nedokážu si představit, jak se s tím popasuje umělá inteligence.
Co tedy s využitím AI?
Myslím, že AI nenahradí nic, co tu ještě nebylo. Tvoří vždy na základě nějakého dotazu a na základě toho, co do ní vloží člověk. Učí se i jeho chyby. AI může být velmi dobrým pomocníkem při tvorbě instrukcí, návodů, marketingových textů nebo novinových zpráv. Ale i u této „řemeslné produkce“ by to měl vždycky někdo ohlídat. Časté chyby v médiích jsou způsobeny i rychlostí, s jakou pracují. Chtějí to mít na webu co nejdříve, teprve pak se řeší korektury. Jistě, korektory leccos ohlídají, i když určitě ne všechno; víme, že taky nejsou stoprocentně spolehlivé.
Někdy zaznějí opravdu podivuhodné titulky a nadpisy článků, patrně uměle vytvořené.
Otázka je, jestli ten titulek nedělala jiná osoba než autor textu. Tou jinou osobou může být třeba editor. Mohlo by to ovšem být i dílo umělé inteligence. V titulcích jde především o upoutání pozornosti a umělá inteligence může skutečně přispět nějakým dobrým nápadem. Autoři textů ji mohou využít pro inspiraci, při tvorbě zápletek nebo generování dialogů. Pomůže s jazykovou korekturou, může například ohlídat kohezi textu, jestli v ději není nějaká dějová nesrovnalost. Mohla by mít ale problémy se složitějšími větnými konstrukcemi a víceznačností. Nejsem odborník na umělou inteligenci, ale pokud bude AI generovat texty sama, očekávala bych zde spíše zjednodušování syntaxe. Reklamní texty či titulky ovšem složitou syntax moc nevyžadují. Mají být co nejjednodušší, srozumitelné a úderné.
Může mít AI účinek třeba u beletrie?
AI by mohla být pro autory dobrým pomocníkem, ale ne, že to bude psát za ně. Očekávání od umělecké literatury můžeme mít vysoká: výjimečnost, osobitost ducha, originalitu, autenticitu, vizi, silný prožitek, hluboký obsah, hru se slovy a textem, rozmanitost, víceznačnost, symboliku a tak dále. Autorský styl už AI umí napodobit dost hodnověrně, používá však již existující vzorce, takže už tam nepřidá nic nového. AI opraví chyby, možná styl, ale když se bude pořád opravovat, tak se nakonec všechno „zestejní“. Otázka je, jestli umělá inteligence může nahradit umění. Fotografie taky nenahradila malbu.
Kromě korekce chyb je tu ještě otázka pravdivosti…
Nebezpečí představují zvláště dezinformace a manipulace. Díky AI budeme mít jazykově dokonalé texty, ale nepoznáme, že je to podvrh, což může ovlivnit společenské prostředí a veřejnou debatu. Falešné digitální obsahy – deepfake – jsou lehko zneužitelné společensky a politicky. To už není jen otázka jazyka…
Pokud zůstaneme u jazyka, není už na internetu jedno, jak se teď píše? Chyby tam skoro nikdo neřeší.
Jak se to vezme. Na jednu stranu vznikají některé typy textů, například SMS, e-maily nebo internetové diskuse, které vytvářejí jakýsi pocit mluvenosti. Jsou psány obvykle v rychlosti a často se v nich objeví nějaká chyba nebo překlepy, které se dají pochopit. Na druhou stranu se ale najdou i čtenáři, kteří autora upozorní, když narazí na nějakou pravopisnou nebo gramatickou chybu. Existuje dokonce hnutí Grammar Nazi, což je internetová skupina uživatelů, kteří extrémně „hlídají“ jazykovou správnost a komentují – někdy i vulgárně, urážlivě a posměšně – jazykové chyby. Z nich pak vyvozují, že člověk, kterých se jich dopustil, chybuje i ve svých názorech.
Máme krásný český jazyk, často plný hrubosti a vulgarity…
Ano, čeština je jazyk živý, funkční, pro mě i subjektivně krásný, a pokud ji umíme užívat, dokážeme jejím prostřednictvím vyjádřit jakékoli myšlenky a pocity. Spisovná čeština je i nadále prestižním jazykovým útvarem, praxe je ovšem mnohem pestřejší a hranice neostré. Občas slýchám nářky nad úpadkem a hrubnutím jazyka, nicméně to je evergreen několika generací. Upadá možná úroveň obecné znalosti jazyka, ale rozhodně ne jazyk samotný. Co se týče vulgarismů, ty vždycky patřily k funkčním jazykovým prostředkům. Jejich nadbytečným užíváním se však jejich primární úlevná funkce bohužel vytrácí. Tradičně se s nimi hojně setkáváme v mluvě mladých. Motivací těchto výrazů je jednak touha po sebevyjádření a originalitě, jednak snaha o přizpůsobení se skupině vrstevníků. Ale při inflaci vulgarismů už to pak není ani originální, ani úlevné. Jako bychom k některým výrazům ztráceli citlivost…
Někdy chybí respekt nejen k českému jazyku, ale chybí respekt obecně.
To ano, benevolence vůči dodržování jazykových norem souvisí s mírou benevolence ve veřejném prostoru. S postupným uvolňováním společenských norem se posouvá a někdy i stírá hranice toho, co je spisovné a nespisovné, správné a chybné, rozvolňuje se hranice toho, co je v jazyce ještě tabu a co už je společensky únosné. Postupné uvolňování společenských a jazykových norem se odráží ve všech jazykových rovinách: gramatice, pravopisu, výslovnosti a nejpatrněji snad v rovině lexikální a stylové. Je to také otázka výchovy a vzorů. Média se často snaží mluvit „lidově“, aby více zaujala posluchače či diváky. A ani mluva politické reprezentace není zrovna etalonem vybrané češtiny. Mladí mnohem méně čtou, a naopak jsou pod mnohem větším vlivem jazyka na internetu a sociálních sítích.
Jak je to s přijímáním nových výrazů?
Čeština si v tomto směru vede dobře – je jako houba, dost cizích slov bez problému nasaje, pokud si je dokáže zařadit do svého systému, tím že je skloňuje a časuje – třeba slova jako notebook, kliknout, image nebo kurzarbeit. Obohacování slovní zásoby o prvky z cizích jazyků není nic nového. Zvláště na přelomu tisíciletí se v češtině objevilo nepřeberné množství nových výrazů v souvislosti s používáním moderních komunikačních technologií a novým životním stylem (nové koníčky, sport, móda, hudba, jídlo…). Potřeba výrazů, které by pojmenovaly nové věci a jevy, byla obrovská, a tak čeština přejímala mnoho nových slov z jazyků celého světa, zvláště z angličtiny. Četnost užívání nových slov se dá i monitorovat díky Českému národnímu korpusu (ČNK). Podle toho, jak často a v jakém druhu textu se nějaký výraz vyskytuje, ho pak můžeme zařadit také do Internetové jazykové příručky.
Paní doktorko, děkuji Vám za Váš čas a za Vaše názory, o které se ráda rozdělím s kolegyněmi a kolegy.
