17. 5. 1749 Berkeley – 26. 1. 1823 Berkeley
(Zdroj)
Edward Jenner se proslavil zavedením první účinné a zároveň bezpečné vakcíny proti pravým neštovicím a bývá proto často nazýván „otec imunologie“. V historii však nalezneme jeho předchůdce, kteří se pokoušeli o něco podobného.
Nejstarší zprávy o očkování pocházejí z Číny z 10. století, kde se jako ochrana proti pravým neštovicím používala primitivní forma očkování, takzvaná variolizace. Číňané odebírali hnis z puchýřků neštovic a aplikovali ho buď do podkoží, nebo častěji celý puchýřek usušili a zdraví jedinci ho poté vdechovali nosem. V 18. století se variolizace rozšířila do Turecka, Anglie a dále do Evropy.
V té době byly pravé neštovice jednou z nejnebezpečnějších nakažlivých nemocí a končily často smrtí nemocného. Nákaze se nevyhnula ani císařovna Marie Terezie. Z nemoci se uzdravila, stejně jako její dcera Marie Alžběta, ale nejméně tři její děti nákaze podlehly.
O prevenci pravých neštovic se jako první v Anglii pokusila aristokratka a spisovatelka lady Mary Wortley Montagu (26. 5. 1689–21. 8. 1762). Metoda známá v Turecku spočívala v záměrném nakažení pacienta sušeným hnisem z puchýřů pravých neštovic, v němž je původce oslabený. Strupy se při této proceduře vkládaly do řezných ran. Tento postup však nebyl spolehlivý, a tak první účinné očkování provedl v roce 1796 právě až anglický venkovský lékař Edward Jenner. Od té doby se datuje zrod moderního očkování.
Edward Jenner se narodil 17. května 1749 v Berkeley v rodině faráře. V deseti letech odešel do učení k Danielu Ludlowovi, kde se učil praktickému umění lékařskému a chirurgii. Ve dvaceti letech pokračoval ve studiu u doktora Johna Huntera v Londýně. Studoval také na University of St Andrews, kde roku 1792 získal magisterský titul. V roce 1773 se Jenner vrátil do Berkeley a stal se venkovským lékařem. Svoji práci vykonával obětavě a pro svou moudrost a výborné znalosti medicíny se stal u svých pacientů velmi oblíbeným. Cesta k průkopnickému činu, jakým objev očkování proti pravým neštovicím bezesporu byl, však trvala léta. Jenner měl kromě lékařství také znalosti výroby mléka, kterou se zabývali jeho sousedé. Pozoroval tedy nakažlivou nemoc dobytka, zvanou kravské neštovice. Dojiči se dotýkali vemene a šířili tímto způsobem infekci mezi kravami. Když se dostalo trochu infikované látky do povrchového zranění na pokožce dojiče, postižený člověk dostal mírnou horečku. Lidé věřili, že nákaza kravskými neštovicemi je chrání před pravými neštovicemi. Jenner nakonec začal s pokusy. Po mnoha experimentech se v roce 1796 rozhodl, že na paži osmiletého Jamese Phippse naočkuje hnis z vřídku na ruce mladé ženy, která byla infikována krávou. Pak chlapce infikoval pravými neštovicemi, které se neprojevily žádnými symptomy.
Edward Jenner pokračoval v očkování, dva roky sbíral nové důkazy a pracoval na rukopisu, ve kterém popisoval své výsledky. Práci publikoval na vlastní náklady v roce 1798 a svoji metodu v ní nazval vakcinací, z latinského slova vacca, které znamená kráva. Jeho práce nebyla nejdříve mezi odbornou veřejností dobře přijata, postupně se však podařilo nejrůznější překážky překonat a jeho věhlas se rozšířil do světa. Ke konci života prožil osobní tragédii, když mu na tuberkulózu zemřel nejstarší syn a o pět let později i jeho žena. Sám Edward Jenner zemřel 26. ledna 1823 po záchvatu cévní mozkové příhody.
Zdroje:
CODR, Milan. Přemožitelé času. 8. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. 190 s. ABC novináře: Interpress magazin.
BARTÁK, Jan. Malá ilustrovaná encyklopedie: A-Ž. Praha: Encyklopedický dům, 1999. ISBN 80-86044-12-2.
Knižní tipy o historii, současnosti i budoucnosti očkování