Doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D. (*1962) je rodilým Pražákem. Jeho dětství je úzce spjato s pražskou čtvrtí Podskalí a Vyšehrad. Vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky v Praze – specializace radiokomunikační technika, slangově zmiňovanou generacemi absolventů jako „Panská“ (http://www.panska.cz). Po dvouleté základní vojenské službě v roce 1985 byl přijat ke studiu na obor Vědecké informace a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kterou vystudoval při zaměstnání. V roce 1992 se přihlásil na program postgraduálního studia oboru Informační věda (tehdy ještě v kombinaci s psychologií, od roku 1994 pak samostatně Informační věda). V roce 2000 složil rigorózní zkoušku (PhDr.) a zároveň dokončil vysokoškolská studia obhajobou disertační práce a získal titul Ph.D. v oboru Informační věda. O jedenáct let později, v roce 2011, obhájil na Univerzitě Komenského v Bratislavě habilitační práci a získal titul docent v oboru Knižnično-informačné štúdiá. V letech 1984 až 1994 působil v praxi tzv. VTEI (vědecké, technické a ekonomické informace).
Hlavním profesním zájmem doc. Richarda Papíka, Ph.D. jsou elektronické informační zdroje, informační podpora vědy a výzkumu a rešeršní strategie. Mimo to se ještě zabývá informačními institucemi a knihovnami ve změnách informační společnosti, dále oblastí informačních zdrojů pro tzv. competitive intelligence a obchodními a firemními informacemi, výběrově pak tématy znalostního managementu (knowledge management), velkým zájmem jsou také vědecké lékařské informace a externě přednáší pro Ústav vědeckých informací 1. lékařské fakulty UK a pro Ústav vědeckých informací 2. lékařské fakulty UK. Jeho vedlejším odborným zájmem jsou mimo jiné i metody tzv. rychlého čtení a metody osobní práce s informacemi.[1] V letech 1994 až 2015 působil na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK, v letech 2000 až 2002 zastupoval tehdejšího ředitele ústavu doc. Vlasáka, který ho pozval do akademické sféry působit, v letech 2002 až 2012 ústav vedl. V letech 1994 až 2000 pracoval také u společnosti Medistyl, která se zabývala a zabývá informačními službami a rešeršemi v oblasti převážně lékařských, farmaceutických, chemických, environmentálních a technických informací. V současnosti pracuje jako vysokoškolský učitel na Ústavu bohemistiky a knihovnictví FPF Slezské univerzity a v částečném úvazku pro Ústřední knihovnu Univerzity Karlovy. Kromě mnoha jiných aktivit je doc. Papík od r. 2007 členem Rady Knihovny AV ČR, v. v. i.
S Richardem Papíkem (RP) hovořila Ivana Laiblová Kadlecová (ILK).
ILK: Nad šálkem kávy bývá dobrá atmosféra. Jak vnímáš celkové ovzduší okolo nás?
RP: Naštěstí žijeme v demokracii, ale ta přináší s sebou vždycky trochu mírného chaosu, protože svoboda nemůže být ani přehnaně organizovaná. Celkově vnímám dobu dobře, i když není jednoduchá.
Začnu ale tím, co mě mrzí. Člověk má mít radost z práce, má se do práce těšit, a současná administrativa už začíná být, nebo už často je, šikanou. Myslím tím mnohdy nesmyslné výkaznictví, až příliš iniciativní předpisy, děsí mě potenciální hrozba ztráty radosti z toho, že člověk pracuje. Slyšel jsem dokonce názor, že je určité nebezpečí, že politici a úředníci se stávají našimi nadřízenými. Politici i úředníci přece mají především sloužit lidem a věci se mají zjednodušovat.
Na druhou stranu si coby optimista (tedy zatím optimista) myslím, že žijeme v nejlepší možné době, že evropský kontinent už je mnoho desetiletí v míru a že je to období veskrze pozitivní, nemáme taková strašná neštěstí, jako v jiných oblastech světa.
ILK: A nevážíme si toho.
RP: Tady hrají roli generační rozdíly. Současná mladá generace někdy vyrůstá bez instinktů z nebezpečí, že se to může cyklicky vracet k něčemu, co může být krokem zpět. Tady zacituji George Santayanu: Neuvědomujíce si historii, jsme odsouzeni zažít ji znovu.
Trochu odbočím k jiné hrozbě, nemusí jít hned o nebezpečí zemětřesení nebo války, stačí ta negativní stránka přívalu informací z internetu, na kterém mladí dnes „visí“, a jde i o další atributy informační společnosti. Byly a jsou stále určité záměry, někdy z počátku myšlené dobře, zavést určitou cenzuru. Takové opatření, tedy přílišné organizování společnosti, nás může dovést k orwellovské představě a realizaci „Velkého Bratra“.
ILK: Internetizace paradoxně přináší nárůst úřadování… Viz třeba EET, zveřejňování smluv, elektronická evidence pošty…
RP: K EET ani zveřejňování smluv a podobným tématům se nechci vyjadřovat, jde o ambivalentní záležitosti a čas prověří, kdo má pravdu. A je to příliš zpolitizované, takže se vytrácí i logická argumentace. Technologický vývoj se zastavit nedá, ale nutí mne to někdy k zamyšlení, jak nabíhá někdy taková i divná technologická spirála. Člověk musí být dnes kompatibilní za neúměrné náklady, je třeba pořizovat novější technologie, HW i SW – a ne někdy zásadně nutně k dané činnosti, co dělá, pokrok versus uměle vyvolávaný proces vedoucí k neúměrné spotřebě a ekonomické i ekologické zátěži. Neneguji nový technologický rozvoj, zamýšlím se nad tím, že to může být i nesmyslné a že by se dalo z lecčeho poučit z dřívějška. Trápí mne určitá nadspotřeba a vůbec agresivní tlak na spotřebu, jako by to byl cíl žití. Neneguji ani ekonomické souvislosti, ale někdy si říkám, jestli to není také šílené.
ILK: Vědeckotechnický pokrok je problém každé generace, už v 17. století kdosi učený prohlásil, že současný příval informací společnost udusí…
RP: Může to vést situaci, kterou je lépe si nepřát. Je tu jistá obava, jestli některé věci bude člověk schopen kognitivně obsáhnout, jestli kontrola dat a informací nepovede k omezení svobod člověka, jestli kromě čtení Orwella nebude třeba studovat i Isaca Asimova[2], jeho zákony robotiky. A je na to člověk vlastně i připraven? Zase je tu nebezpečí směřování k velkému rozevírání pomyslných nůžek mezi lidmi či celými skupinami lidí. Může vzniknout ještě větší digitální propast, než dosud je a nebudeme si namlouvat, že propast tohoto charakteru není. Také může vést k odcizení či vnitřní rezignaci, kdy za člověka budou rozhodovat jenom, velká data, big data, ale nebude tam prostor pro něco, co lze vyjadřovat slovy generací babiček a dědečků, „selský“ rozum. Na jednu stranu jsou a budou data coby fenomén informační společnosti zajímavá, ale je k velkým diskusím, aby si k tomu člověk stačil zachovat jakousi přirozenost, zdravý rozum v celé řadě rozhodování, která dělají v dané chvíli člověka člověkem. Aby nedošlo k rezignaci na lidskost v žití. Osobně už ignoruji spoustu závěrů velkých dat, kterými jsem zásoben vydatně z informačních kanálů, které sleduji nebo jsou mi i vnuceny je sledovat. V něčem obdivuji vlastnosti dat, a co se s nimi dá dělat v zájmu lepší vědy či žití, a v něčem to začínám již ignorovat – na sociálních sítích i v dalších informačních kanálech. Prostě si vybírám a filtruji a snažím se nezbavit přemýšlení.
ILK: Když se díváme pohledem člověka současnosti, ptáme se, zda bychom vůbec byli šťastni v takovém světě, který bude budoucí generací považovaný za přirozenost.
RP: Je otázkou, zda to, na čem jsme vyrůstali, považujeme za důležité, bude vůbec pro budoucí generace perspektivní, protože ty další generace lidí budou úplně jiné? Jestli ten svět bude mít vlastnosti, co my nazýváme „šťastné žití, šťastný život“, nebo to bude něco, čemu nejsme schopni porozumět, co rovnou zavrhujeme? A proč: je to strach z pokroku, který se nakonec přese všechno ukáže jako pozitivní, nebo je to pud sebezáchovy a varování před něčím, co může mít destrukční dopady? Nedokáži odpovědět. Jde o střet nového a starého, jako vždy v dlouhých dějinách lidstva, ale neznamená to, že staré bylo horší a nové bude lepší.
Profesor Koutecký říká: přes veškeré pokroky v lékařských vědách má lékař dva nejmocnější a nejdůležitější nástroje vůči pacientovi, a to je slovo a dotek. Je důležité, aby se veškerý pokrok neodcizoval lidskosti a naopak ji pěstoval.
ILK: Tak tedy nastane konec starých časů.
RP: Na jednu stranu se nabízí říci „Proč ne?“. Ale podmínkou je, aby se nevytrácela lidská důstojnost a člověk, který patří k těm starým časům, nebyl ponižován a diskriminován, a aby na to měl právo být svůj.
ILK: Je to vývoj nebo varování?
RP: Jde o to připomínat si význam demokracie a svobody a dalších lidských hodnot. Nemůže, nebo nemusí to být vždycky jasné rozhodnutí, někdy na první pohled se demokracie jeví jako zbytečné řeči a nekonečné diskuse, ale pokud chceme zachovat určitou rovnováhu, tak není jiná cesta. Buď chci žít v určité někdy v pomalejší i méně ohrabané demokracii, nebo naopak v dynamické autokracii či v totálně rozvrácené společnosti, kde platí právo silnějšího a další primitivní pravidla, která by již měla být snad za námi. Ta autokracie může být ovšem zakončena nějakou diktaturou. A to víme z minulosti, že není dobré řešení. Domnívám se, že to první je lepší a musíme se smířit s tím, co to s sebou nese. Demokracie je do jisté míry dohadování, vedení diskuze a respektování svobodného názoru jiných. Ale i trochu jinak:
V našem oboru se na jednu stranu požaduje, aby byl člověk tvořivý – tady s láskou vzpomínáme na paní profesorku Königovou, která nás učila matematické a statistické metody a mj. je autorkou práce Systémové a kreativní myšlení. Člověk je na jednu stranu vyzýván k tvořivému postupu a na straně druhé je až frenetický tlak na to všechno znormalizovat a standardizovat, což je ale zase do jisté míry také pochopitelné, třeba u technologické kompatibility. Připadá mi to však ambivalentní u lidského jednání. Až mám pocit, že disciplíny typu „řízení lidských zdrojů“ chtějí řídit člověka až doslova do morku kostí. Nesmírně si vážím moudrosti v této sféře a pokud mohu, ignoruji normalizátory procesů kreativity.
V současné mé etapě života bych si přál, aby všechny činnosti, kterými se zabývám, byly užitečné, třeba pro studenty, pro obor, a nějak pozitivně optimistické – oproti tomu ve mně vzniká hnutí vnitřního odporu proti všemu, co mi tu radost z práce pro druhé chce otrávit. Mnohdy jde zbytečné organizačně administrativní principy – tam se pomalu vytrácí přirozenost lidského činění. S odvoláním na Murphyho zákony – „Za přísně kontrolovaných biologických, chemických a fyzikálních podmínek se živý organismus chová, jak ho to zrovna napadne.“ Není to anarchizmus z mé strany, ale nechuť a strach z přespřílišné administrativy a standardizace, která ubíjí kreativitu, strach z určitého přeorganizování věcí a názorů, jak mají věci vypadat. Člověk se potom může dopracovat k tomu, že ho práce netěší. Nevidím to naštěstí u sebe, ale řadu příkladů z okolí už znám.
ILK: Tady byla schovaná narážka na tlak na psaní grantových žádostí.
RP: Právě tak. To, co mě těší a co považuji za užitečné pro druhé včetně praktického dopadu na můj obor, má často nulová kritéria pro hodnocení mé práce … Panuje tu i jakési pokrytectví. Na jednu stranu jsou kladeny nároky na užitečnost, na druhou stranu jsme ubíjeni neuvěřitelnými až pseudopožadavky. Bohužel ty pseudověci rozhoduji často o financování. Dál bych to nerozebíral.
ILK: Co říkáš k tématu Průmysl 4.0?
RP: Necítím se povolán hodnotit do podrobností, jen základní myšlenku. Velké technologické firmy, i ty softwarové, vyvíjejí stále větší tlak na robotizaci výroby, to se nedá zastavit. Jedná se tu také o procesy digitalizace a jejich lepší zužitkování, také i v mnohém jde o internet věcí. A jde i o to, jak bude Česká republika na trendy Průmyslu 4.0 vůbec reagovat, protože se určitě stane laboratoří těchto trendů a to nejen z hlediska pozitivních dopadů, ale i negativních, proto se můžeme ptát, co to bude dělat s lidmi. Musí určitě nastat změna struktury zaměstnanosti, také bude nová otázka volného času. ČR je vlastně laboratoří i proto, že tu máme na jedné straně vysokou koncentraci průmyslu, ale velmi často na principu montovny, jsme tedy pro koncepci Průmyslu 4.0 jistou cílovou skupinou. Ptejme se dál: co se stane s kvalifikací lidí, co s nezaměstnaností či zaměstnaností, co s rozvojem lidského faktoru obecně. Průmysl 4.0 je výzva nejen pro budoucnost, ale i pro lidský potenciál jako takový a ještě asi nedokážeme vidět do všech podrobností, co to s naší společností, ekonomikou a lidmi udělá. V pozitivním a negativním. A také, jaký to bude mít vliv na knihovnicko-informační práci, moderní informační služby a náplň práce informačního profesionála, jestli vůbec tím bude ovlivněna.
V naší profesi jsem ale na nejbližší desetiletí celkem optimista. Když slýchám z nejbližšího okolí, že knihy nebudou, knihovnické profese zaniknou, tak si to nemyslím, protože naše profese dávno není o klasické práci s knihami, ale s dokumenty, jejichž podobu jsme si ještě před pár desetiletími nedokázali představit, a nyní jsou realitou a nevidím, kdo by organizaci a zpřístupnění lidského poznání zajistil. Stroje? Odpověď ode mne je jasná: Hm. Ale jinak reálně: profese se do jisté míry restrukturalizuje, stává se moderní, přestože se opírá o klasickou knihu coby nejrozšířenější dokument. V naší profesi jde o mnohem více, než o střet knihy klasické a knihy elektronické. Možná jsme svědky něčeho, jako kdysi byl střet rukopisné knihy a knihy tištěné. Budoucnost naší profese mne fascinuje a nedeprimuje.
ILK: Vracíme se zase k začátku…
RP: Měla by tu být schopnost lépe vnímat, vážit si lidí, okolí, věcí, neztrácet v dnešním světě technologií a změn globálních i lokálních soucit, vadí mi částečná otupělost ve společnosti, která nezažila nedostatek, nejen hmotný, ale i svobody. Obdivují se někdy i vzorce chování, které jsou pro nás nepochopitelné a které mohou vést k cestě zpátky. Je pro mne nepochopitelné, jak někdo může obdivovat kupříkladu zločince z válek nebo diktátorských režimů včetně koncentračních a jim podobných táborů, kde lidský život buď nic neznamená, anebo je deformován do neuvěřitelného ponížení a degradace lidí, do zrůdností, od kterých jsem nebyl oddělen staletími, ale jen necelými dvěma desetiletími. Stačilo se narodit o dvě tři čtyři desítky let dříve a můj život se mohl stát klidně bojem o přežití, bojem, kdy bych dobrovolně či nuceně mohl být zbabělcem i hrdinou, tím, kdo přežil i tím, který padl nebo byl někam odvlečen a podobně. Často přemýšlím nad těmi, kteří mohli udělat pro lidstvo hodně užitečného, ale jejich život zanikl s přičiněním zrůd, které si ráčí i někteří dnes obdivovat.
Jak řekl Bertold Brecht, svým způsobem sporný člověk sporného minulého století, ale geniální dramatik: Obtíže hor leží za námi, před námi leží obtíže rovin. A přidám ještě jeden citát, „Soucit je k ničemu, je třeba pomáhat“ (Francois de la Rochefoucauld), čímž nedávám najevo, že soucit sám o sobě je špatný, ale je třeba pomáhat k lepšímu a kolem sebe.
ILK: Richarde, přes generační odstup máme řadu společných přátel a známých… lidí, kterých si oba nesmírně vážíme a od nichž jsme si odnesli něco do života. Mimo zápis jsme si tu dnes o nich povídali. Můžeme tu společně pozdravit a poděkovat – do Prahy Marušce Königové, Dagmar Mertové, až do knihovnického nebe Stanley Kalkusovi, Augustinu Mertovi, do Ameriky Vladimíru Borovanskému, na koho jsem nevzpomněla?
RP: Seznam lidí, co mne v oboru i v životě ovlivnili, je větší, nechtěl bych se do něj pouštět, abych někoho neopomněl, ale koho jsi jmenovala – říkám ano. Obdivuji zmíněné lidi, a to velmi. Profesně i lidsky.
ILK: Děkuji za Tvůj vzácný čas a těším se, že budeme někdy pokračovat.
(dle https://wikisofia.cz/wiki/Richard_Pap%C3%ADk)
- Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
- Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
- Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.