Psychiatr, nar. 1939, stále aktivní v ambulantní a lůžkové péči, s jednoznačným příklonem k psychosomatickému myšlení, tedy bio-psycho-socio-spirituální koncepci. Narodil se v Praze a zde, jak sám uvádí „za svůj krátký, leč bohatý život zažil nacistickou okupaci, tři roky demokracie, únorový puč, třídní boj, měnovou reformu, pád kultu osobnosti, pražské jaro, sovětskou okupaci,smrt Jana Palacha, jednadvacet let normalizace, pád reálného socialismu a posledních více než dvacet let svobody, která sice má své mouchy, ale je tou nejhezčí dobou z celého života“. Pracoval jako psychiatr v léčebně, ve výzkumném ústavu, jako nemocniční konziliář, v ambulanci, v manželské poradně, v AT ordinaci, ve svépomocných pacientských organizacích, v několika redakcích, ve zdravotní škole, na lékařské fakultě i v postgraduálním vzdělávání.Všude byl rád a kupodivu téměř největší uspokojení našel v zaměstnání, které původně nechtěl vzít. Své celoživotní poznatky shrnuje do věty „člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost“ (dle aktuálně.cz).
MUDr. Radkina Honzáka, CSc. (RH) se ptala PhDr. Ivana Laiblová Kadlecová (ILK).
ILK: Radkine, známe se od začátku padesátých let, kdy jsme studovali základní školu v Korunovační, během let jsme se občas náhodně potkávali a pokaždé jsi mi pověděl něco milého, povzbudivého. Když jsme se potkali po Tvém prvním rigorózu, říkals, že ke zkouškám bylo potřeba načíst a naučit se 14 kg skript. Jak se díváš na studium medicíny dnes?
RH: Studenti jsou pořád stejní, jako jsme byli my. Stejné ideály, stejné představy, strach, aby si nezadali – od strojárny přes novinařinu až k medicíně. Jenže medicína si nese jedno prokletí, že se nesmí mýlit. A studium vyžaduje olověný zadek. A ochotu učit se. Jak zní jeden vtip: Zavolá si komise tři studenty a sdělí jim, že se mají naučit zpaměti telefonní seznam Prahy. Ekonom remcá, filosof to odmítne a medik se dychtivě zeptá: Do kdy? Ale kdybych já řídil postgraduální výuku, tak udělám ještě to, že nechám každého doktora/doktorku převléknout do „anděla“ a ponechám na posteli v režimu „nula“ takové dva dny – to by byla velmi cenná zkušenost s následným dopadem na budoucí pacienty.
ILK: Píšeš knihy, články, blogy. Píšeš hodně a máš velkou spoustu ohlasů, často se stává, že v diskusích lidé zamíří daleko od ústředního tématu a ne vždy korektně. Co se to děje na sociálních sítích?
RH: Po léta zde nebylo prostředí pro svobodnou diskusi, společnost k tomu není připravená. A nějakou dobu jistě ještě nebude. Mojžíš dobře věděl, proč tahal vyvolený národ čtyřicet let po poušti. Takové dobré dvě generace se pročistily…
ILK: Lidstvo je dost nepoučitelné. Přece všechno, co se událo, je už důkladně popsáno.
RH: Všechny pokusy v sociální psychologii vedly ke zjištění, že lidé jsou veskrze stádní, chybí zde emoční výchova. Morálka začíná strachem; pokud člověk nemá strach z následků vlastních činů – Pán Bůh i čerti vymizeli – a národ krmí ducha špiritusem.
Jaak Panksepp prováděl experiment s krysami: po narození jim odstranil mozkovou kůru, i bez mozkové kůry byly schopny žít, dorůst, zapárovat se, porodit i vychovat mláďata ke spokojenosti (v bludišti ovšem krysy zabloudily). Přitom vědomé konání máme tak z jednoho procenta, zbytek psychické činnosti obstarává nevědomí.
ILK: Nedávno se zase měnil čas a Tys o tom psal článek s názvem Ukradená hodina. Já o sobě vím, že mi vadí oba posuny, tam i nazpět, ani nevím, kdy je čas pravda a kdy je to posun, a trvá mi to od změny ke změně.
RH: Vždycky je špatně, když uděláš s tělem takový posun. I krávy se musí dojit stejně, neznají hodiny a třeba v půl šesté je jejich čas a nikdo jim nevysvětlí, že mají hodinku počkat. Z praxe vím, že tu hodinku neunese snadno až 20 % lidí. Je to důvod k řadě depresí, lidé mají zoufalá rána a jejich rytmus se změnou hodin často rozsype. Děje se to obvykle právě s nástupem jara a podzimu, kdy dochází i k největšímu počtu sebevražd, takových pro nic za nic, bez vnějšího podnětu, jako je třeba úmrtí v rodině nebo podobně.
ILK: Ty jsi neuvěřitelně výkonný člověk, léčíš lidi, píšeš knihy, články, blogy, jsi plný humoru, přitom se pohybuješ mezi spoustou bolesti a trápení jiných lidí. Jak se to dá zpracovat?
RH: Důležité je mít několik programů, nenechat se chytit jen na jeden jediný. Mám takovou zajímavou zkušenost. Když se setkávám s pacienty v ambulanci, v nemocnici nebo v poradně, titíž lidé se projevují v každém z těch zařízení úplně jinak.
ILK: Má to souvislost s tím, že ve špitále jsi v bílém plášti a v poradně v civilu?
RH: Vůbec ne. Nenosím bílý plášť. Ale lidé se prostě přestylizují pro prostředí, do kterého míří.
ILK: Tvoje přednáška o syndromu vyhoření v listopadovém programu Knihovny snů naplnila naši dvoranu do posledního místa. Myslím, že kromě odborného obsahu je přitažlivé Tvoje laskavé podání problematiky. Člověku dojde, že mu sděluješ, že se vlastně sám ničí…
RH: Líbí se mi tahle knihovna.
ILK: Tak doufám, že k nám budeš chodit rád.
Děkuji za Tvůj vzácný čas a zase na viděnou.