PhDr. Hana Landová, Ph.D. vystudovala obor Informační studia a knihovnictví na FF UK, po ukončení studia pracovala jako lektorka informačního vzdělávání na České zemědělské univerzitě v Praze (ČZU) a současně pokračovala v doktorském studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK), kde také působila jako odborná asistentka. V posledních letech řídí Knihovnu ČZU. Je nepřehlédnutelnou osobností v oboru díky členství v řadě významných institucí, jako je Ústřední knihovnická rada (ÚKR), Garanční rada Národní knihovny (NK ČR), a rovněž Asociace knihoven vysokých škol ČR (AKVŠ), kde do února 2022 působila jako předsedkyně výkonného výboru.
S Hanou Landovou (dále jen HL) rozmlouvala dr. Ivana Laiblová Kadlecová (dále jen ILK).
(Zdroj fotografie: archiv Hany Landové)
ILK: Před pár lety rozmlouvala PhDr. Jarmila Burgetová s Vaší maminkou, PhDr. Helenou Landovou. Ovlivnila Vás maminčina profese při volbě povolání?
HL: Bezpochyby. Když jsem vyrůstala, měla jsem možnost sledovat, že jak mou maminku, tak i babičku tato profese velmi naplňuje. A byl tu také dědeček, který mnoho let pracoval v chebské knihovně – bylo to takové propojení, i když jsem s dědečkem nikdy neměla možnost mluvit. Důležitý byl i vliv mého táty, který učil na Jihočeské univerzitě, a já sledovala to, jak podporuje studenty v tom, aby četli články, uměli si je vyhledat v databázi … Byly v tom počátky toho, čemu dnes říkáme informační vzdělávání. A tím se mi propojila knihovna a vysoká škola a práce v univerzitní knihovně mi brzy začala připadat jako skvělá kombinace.
Měla jsem štěstí na rodinné zázemí i v tom, že jak na mamince, tak na tátovi bylo vidět, jak je práce strašně baví. Oba často mluvili o tom, jak je důležité, aby práce člověku dělala radost a dávala nějaký smysl a je třeba udělat co nejvíc proto, aby byla udělaná dobře. Babička Douchová byla velmi pracovitá a precizní osoba, byla přísná sama na sebe, jejím cílem bylo přinášet užitek čtenářům, a tak to zůstalo až do jejího pozdního věku. Maminku osud zavál do stejného oboru, prošla první knihovnickou praxí v chebské knihovně, pak pracovala u Vás, tehdy v ZK-ÚVI ČSAV. Pak se přesunula do Českých Budějovic do nově budovaného Jihočeského biologického centra Akademie věd. Tam později pracoval i dědeček z tatínkovy strany, který byl vášnivým entomologem. Vše se propojilo a já jsem od svých dvou let žila v Českých Budějovicích.
ILK: Jste vlastně knihovnický rodinný klan.
HL: Ano, je to tak. Možná to u knihovnictví není tak časté, jako u lékařské, právnické nebo řemeslnické rodové tradice. I když vím i o několika dalších rodinách, kde minimálně dvě generace sdílely nadšení pro knihovny. Ale je pravda, že u nás to je už v podstatě vášeň. A já jsem za to moc ráda, mám pocit propojení a radost, že se mohu starat o něco, co už bylo zahájeno, a že jsem mohla a můžu pokračovat. Dodnes knihovny s maminkou probíráme na chalupě, vždycky po ránu máme takové chvilky, kdy vstaneme dřív a povídáme si o novinkách. Hodně podobně uvažujeme, podobný máme i styl jednání s lidmi. Pro mne je máma důležitá osoba se zkušenostmi v oboru a dává mi pohled zvenčí a pomáhá mi utřídit si myšlenky.
ILK: Když mluvíte o pohledu zvenčí, jak na Vás zapůsobil pobyt hodně daleko, tedy na univerzitě v Severní Karolíně, co Vám to tehdy dalo?
HL: Bylo to úžasné, skvělá zkušenost. Měla jsem výhodu a náskok v tom, že předtím, v roce 2001, jsem na půl roku přerušila studium a byly jsme společně se sestrou v rámci programu Future Farmers of America na pracovním pobytu na Floridě. Pracovaly jsme ve skleníku, práce to byla fyzicky hodně náročná, ale poznaly jsme lidi z celého světa, a mně to pomohlo rozkoukat se v jiném prostředí, trochu se rozmluvit anglicky. Také jsem si ale uvědomila, že další zahraniční zkušenost by měla být studijní. Podívat se na knihovny z jiné perspektivy, dozvědět se, jak vypadá v USA vysokoškolské knihovnictví, které mi bylo blízké, co a jak se tam učí budoucí knihovníci a jak vypadají jiné vysokoškolské knihovny.
ILK: Povedlo se Vám získat skvělé stipendium.
HL: Fullbrightovo stipendium, o které jsem požádala v roce 2003, dopadlo výborně, dobře jsem se umístila a tak jsem si dokonce mohla vybírat, na kterou univerzitu chci jet. Chapel Hill v Severní Karolíně bylo pro mne to pravé místo, a tak jsem tam strávila akademický rok 2004/2005 na pozici Fulbright Research Scholar. V Praze jsem v té době byla ve 2. ročníku doktorského studia. Tato zkušenost mě dodnes profesně i osobně velmi ovlivňuje. Zkušenost s životem v zahraničí, pohled na ČR zvenku, a samozřejmě pohled na knihovny a na vzdělávání budoucích knihovníků. Vyzobávala jsem si kurzy, které tehdy u nás ještě nebyly známé. Vybrala jsem si třeba kurz Cultural Institutions, který vedl David Carr, a tehdy jsem poprvé zažila, jak někdo mluví o paměťových institucích a také o tom, jak instituce ovlivní touhu po tom, dozvědět se něco nového. Poprvé jsem slyšela o konceptu třetího místa. Je to místo, kde člověk tráví volný čas mimo domov a práci – v tomto kontextu jsou to právě třeba knihovny, muzea, nebo třeba i kavárna. Tuto myšlenku se snažím držet v hlavě dodnes, když o knihovně přemýšlím.
ILK: Ale to nejen že ji držíte v hlavě, ale i uplatňujete v praxi.
HL: I svou instituci vidím takto. Česká zemědělská univerzita, která má svůj kampus je pro to ideální místo. Věnují se tomu ale všechny univerzity, více uvažujeme o tom, nejen proč knihovna funguje, že jsou tam knížky, studovny. Ale je to neutrální prostor, bezpečné místo, kde studenti najdou svoje útočiště.
Viděla jsem právě v Severní Karolíně, že mají knihovny různého typu. V Chapel Hill to byla třeba knihovna pro pregraduální studenty, otevřená 24 hodin denně, kde oni intenzivně studují, věnují všechen čas přípravě na zkoušky a mají tam vše pro své pohodlí, včetně možnosti si zdřímnout. V té době to v ČR bylo něco těžko představitelného. Tím se ve mně zahnízdila nová představa role knihovny v rámci kampusu, právě ta komunitní role. Knihovna jako to třetí důležité místo pro studenta (po místě, kde bydlí a přednáškových místnostech).
ILK: Mluvíte o roli knihovny. A co takový knihovník?
HL: Role knihovníků v celém tom konceptu je klíčová. V USA jsem viděla odlišný model toho, jak vyučující chápou roli knihovníka. Za těch téměř 20 let se už ale situace u nás výrazně zlepšila. Knihovníci mají expertízu na to, aby byly pedagogům partnerem při výuce.
Ve VŠ knihovnách v USA je funkční model dvou typů knihovnických pozic. Tenure librarian – knihovník, který se věnuje i výzkumu i výuce, třeba se postupně stane docentem nebo profesorem. A non-tenure librarian – to je vlastně běžný knihovník, který se věnuje své odborné práci, ale nemá výzkumné ambice. Takto oficiálně to u nás nastavené není, a dost možná ani nikdy nebude. Ale stále více knihovníků na VŠ se věnuje práci na projektech. Snad se posílí třeba i publikační aktivity.
ILK: Dnes jste knihovník, který učí, ale začala jste se nejdřív sama učit a prošla klikatou cestou.
HL: Tedy na počátku byl ÚISK. Začínala jsem studovat v roce 1997 ještě v Celetné, ÚISK se v roce 2000 přesouval do Jinonic, ostatně stěhování nebylo konečné. ÚISK vykonal po letech velký oblouk a dnes má sídlo kousek od Celetné, v budově Na Příkopech.
ÚISK vedl tehdy doc. Vlasák, a mezi vyučujícími byla skvělá jména: Richard Papík, Lidmila Vášová, Milena Černá, Marie Königová, Eva Bratková, Peter Pálka, Saša Skanderija. Samozřejmě nejde o úplný výčet. Náš ročník končil okolo r. 2003. Přihlásila jsem se hned na doktorské studium. V rámci něj jsem absolvovala již zmíněnou stáž v Chapel Hill. V r. 2007 se nám narodila dcera Eliška. V té době se mému muži Petrovi naskytla možnost postdoktorandské stáže v Torontu na Ontario Cancer Institute. Přesunuli jsme se celá rodina do Toronta – nejprve na rok, ale zůstali jsme tam nakonec tři roky. Tam jsem za výrazné Petrovy podpory dokončila dizertaci, práci jsem pak obhajovala při jedné z návštěv v Čechách.
ILK: Na ÚISK jste působila dál.
HL: Po doktorském studiu jsem už o sobě věděla, že mě baví učit, ale nejsem moc typ na výzkum a cítila jsem potřebu práce v reálném knihovnickém světě. V té době jsem měla možnost pracovat v Knihovně ČZU. Pokud jde o výuku na ÚISK, tak jsem nejprve přebírala po dr. Vášové předmět Bibliopedagogika, vedla jsem pak i výběrovou přednášku o vysokoškolských knihovnách. V době mých studií ji vedla Iva Horová – byla prvním člověkem, který mi na akademické půdě povídal o specifikách, která mají vysokoškolské knihovny.
ÚISK se za poslední roky proměňuje, objevují se skvělá a rozmanitá výzkumná témata. Vždy jsem cítila, jak složité je hledat balanc mezi dobrou přípravou budoucích knihovníků a zároveň dostát vysokým požadavkům na výzkum a z něj plynoucí výstupy. Najít výzkumný aspekt oboru, rozvíjet témata, která mají vědecký potenciál. Posilování knihovědné oblasti, rozvoj studií nových médií. To jsou velké proměny posledních let, které sleduji pečlivě, s velkým zájmem, ale již trochu zpovzdálí. Moje pracovní vytížení už mi umožňuje jen působení v roli externí lektorky.
ILK: Pracujete na ČZU a máte ještě spoustu důležitých aktivit.
HL: Na ČZU v knihovně máme skvěle vyladěný tým a díky kolegům si mohu dovolit řešit i jiné věci a opouštět knihovnu a kampus, když je třeba řešit věci na celostátní, nebo dokonce i mezinárodní úrovni. Ať už jde o jednání ÚKR, AKVŠ, organizačního výboru konference Bibliotheca Academica, nebo třeba přednášky na zahraničních konferencích. Cítím v knihovně velkou oporu, i když vím, že to kolegové a kolegyně se mnou nemají vždy lehké. O to víc si toho vážím.
ILK: Není možné se vyhnout aktuální otázce.
HL: Ano. Nejprve přišel covid. Pro univerzitu to byly náročné dva roky, ale tým v knihovně se – aspoň z mého pohledu – ještě víc semknul. Vymýšlela se pomoc směrem ke studentům, on-line konzultace i výuka, posílila se adaptace na změny. A najednou tu byla válka na Ukrajině. Přišlo přes dvě stovky uprchlíků do kampusu, viděla jsem, jak se rychle nastavily mechanismy, jak reagovat na něco neobvyklého. Mimo kampus v Suchdole má ČZU objekty v Kostelci nad Černými lesy, v Lánech, v Chuchli. Tam všude jsou ubytovaní uprchlíci, většinou maminky s dětmi. Celkově se počet pohybuje kolem 300. A řeší se pomoc stávajícím studentům prostřednictvím stipendií, někteří se zase potřebují vrátit, buď bojovat, nebo za rodinou, řeší se přerušení studia. V kampusu se proměnil život, pohybují se tu maminky nebo babičky s kočárky. Prostě to chtělo znovu přepnutí do krizového režimu. Ale to, co se děje na Ukrajině, myslím nám všem zase posouvá hranice pokory do dalekých výšin. Neumím si představit, co zažívají mámy, které prchají s dětmi do neznáma a neví, jestli se ještě někdy uvidí se svými muži.
(Knihovnický klan. Zdroj fotografie: archiv Hany Landové)
ILK: Jak to bylo s covidem u Vás v rodině?
HL: V osobní rovině: pokora, kterou jsme si myslela, že jsem měla již před tím, se po těch dvou letech ještě posílila. Člověk si uvědomí, jak se vlastně máme hezky, víc si vážím běžných chvil, když se člověk může potkat s lidmi, se kterými se chce potkat, a jsou v pořádku. Covidem jsme si děti, můj muž i já prošli všichni, byť očkovaní, ale bez následných problémů. Kritický čas lockdownů jsme jako rodina strávili na chalupě, starší děti se staraly o mladší, děti získaly na samostatnosti. Bylo to náročné, ale v něčem i tak intenzivně stmelující. Každopádně doufám, že to již nezažijeme znovu, protože vím, že pro mnoho rodin to bylo období tragické ztráty.
ILK: V některém z rozhovorů jste se zmínila o otužování.
HL: Můj strýček (bratr mého tatínka) se stal před mnoha lety členem I. pražského klubu otužilců a my jsme mu chodili fandit na závody. Zaujalo mě to, začala jsem se pravidelně otužovat v roce 2016 a už mi to zůstalo – pro radost. I po celou zimu. Pomáhá mi to, s věkem čím dál víc, je to jedna z mála chvil, které mám sama pro sebe. Otužování je okamžik, kdy při 1oC se tělo na chvíli zaměří na vlastní přežití a vypne myšlenky. Dalšími chvílemi, které mám sama pro sebe je chůze. Chodím ráda, často i velké kusy cesty mezi Suchdolem a Vršovicemi chodím pěšky. Je to taková dekomprese mezi prací a domovem. Potřebuji mít někdy volno – a prostě vypnout. Na procházce, ve studené vodě…
ILK: A když se vynoříte a zase zapnete?
HL: Jsem zpátky máma, partnerka, dcera, sestra, knihovnice, kolegyně, ředitelka knihovny zodpovědná za svoje kolegyně a kolegy. Někdy jsem unavená a mám pocit, že je všeho příliš. Ale mám kolem sebe skvělé lidi – v rodině, v práci, mezi přáteli. A ono to vždycky nakonec dopadne, jak má. A většinou dobře. A pokud ne, tak si i na tom špatném zkouším najít něco, co by v budoucnu mohlo vyznít pozitivně.
ILK: Paní doktorko, děkuji Vám za Váš čas, přeji dobré zdraví Vám i celé rodině a všem, které máte ráda.